Wrocław, 800 let architektury: jedno město, šest epoch, jedna duše
Wrocław se čte jako kniha architektury pod širým nebem. Každá éra zanechala stopu, aniž by smazala tu předchozí.
Všechno začíná ve středověku (13.–15. století). Pod Piasty a Čechy se město opatřuje svými prvními gotickými klenoty: katedrálou sv. Jana Křtitele, radnicí a domy na Rynku. Červená cihla a kámen dominují, vážně a vertikálně.
Pak přichází baroko (17.–18. století), přinesené Habsburky. Univerzita ve Wrocławiu a zejména Aula Leopoldina ztělesňují toto období: pozlacená stucová výzdoba, nádherné fresky, rakouská dramatičnost. Město se otevírá eleganci a světlu.
19. a počátek 20. století nesou pečeť pruské a německé minulosti. Měšťanská neogotika, vilémsovská neorenesance a Jugendstil (secese) rozkvétají. Nádraží, vily, nájemní domy a sochařské fasády vypráví o prosperitě Vratislavi, která byla jedním z velkých měst německé říše.
Po roce 1945 komunismus vnucuje funkcionalistický modernismus a polský brutalismus. Velké sídlištní soubory, masivní veřejné budovy a pragmatická infrastruktura překreslují periferie. Dokonce i v této přísnosti Wrocław uchovává jistou lidskost.
Od 90. let se uplatňuje současnost: postmodernismus, pastelové renovace, kulturní architektura podél Odry. Národní divadlo, budovy na břehu řeky a nedávné zásahy dialogují s minulostí, aniž by ji popíraly.
Dnes Wrocław není čistě polský, ani německý, ani rakouský. Je to jedinečná středoevropská syntéza: zde se setkávají Praha, Vídeň a Berlín. Město znovu vybudované, vícevrstvé, které v sobě nese všechny své vrstvy… a pokračuje v psaní své další kapitoly.
