Barvy Madridu
Na Madrid se nestačí jen dívat.
Madrid se musí vypít.
Jako pořádně vychlazený Aperol Spritz, podávaný až příliš brzy odpoledne, příliš oranžový, příliš perlivý, trochu příliš štědrý. Jeho barvy přicházejí bez varování a odmítají se ztlumit.
Je tu červená na reklamách na vermut, neonově zelená, která se v noci lepí na fasády v haussmannovském stylu, žlutá taxíků klouzajících pod zářijovým sluncem. Je tu růžová duhových vlajek ve čtvrti Chueca, zářivá bílá figurín ve výlohách i zlatohnědá oliv na trhu Mercado de San Miguel, lesknoucích se v ostrém světle.
A především je tu to světlo.
Světlo, které se nikoho neptá na svolení. Dopadá přímo na střechy, terasy, potetovaná ramena i sklenice bílého vína odložené na okraji střešního baru. I obyčejné domy proměňuje ve filmové kulisy. Za soumraku se město mění v jediné obrovské okno otevřené k nebi: oranžové, růžové, fialové a nakonec téměř elektricky modré.
Madrid je rozmanitý jako tác tapas.
Od všeho trochu, bez hierarchie. Historická architektura i současné instalace, metro vonící asfaltem a trhy vonící česnekem, ulice, kde se lidé líbají, a jiné, kde se hlasitě přou. Nesnaží se být elegantní. Žije. Září.
Zítra do cestovního deníku přibudou další fotografie.
Ale už teď je jasné: tady slunce vlastně nikdy nezapadá.
Jen mění barvu.
