Existují města, která své síly vystavují mrakodrapy, obřími přístavy nebo průmyslovými zónami dlouhými jako dálnice. Aix-en-Provence nepotřebuje nic z toho. Jeho síla je diskrétnější, staršího původu, také subtilnější. Spočívá v kolektivní jistotě, která je hluboce zakořeněna na jeho náměstích, na jeho zlatavých fasádách a v rozhovorech na jeho terasách: v přesvědčení, že tu od počátku patří na správnou stranu věcí.
V Aix se zdá jiný i vzduch. Přestože je město vzdáleno méně než třicet kilometrů od Marseille, vzbuzuje divný pocit, jako by se člověk nacházel v jiném departementu, někdy dokonce v jiné zemi. Středomořský hluk se stává šeptem, budovy se scvrkují na rozumnou výšku, ulice se zdají být střeženy neviditelnou armádou pozorných spoluvlastníků a veřejný prostor se jeví jako podrobený jakési formě kolektivní disciplíny, kterou se Marseille už dávno osvobodila. Zde není neuspořádanost městskou kvalitou. Civilizace začíná zarovnáním oken.
To bylo právě to, co pozoroval Émile Zola, když transformoval své rodné město v Plassans, toto fiktivní město, které se vine skrz Rougon-Macquarty a kterému dlužuje tolik, že se někdy obtížně rozeznává fikce od reportáže. V jeho popisech se objevuje hierarchická společnost, péčlivá o reputace, ovládaná ctihodmužů přesvědčenými, že jejich pohled na svět představuje přirozeně řád věcí. Plassans nebyl pouze městem. Byl to životní postoj.
Andertriapůl století později prožívá čtenář Zoly někdy podivný pocit, když prochází cours Mirabeau. Magistrátů druhého císařství nahradili právníci, podnikatelé, liberální profesí a vyšší manažeři. Buržoazní salóny ustoupily vytápěným terasám. Přesto něco přetrvává. Vnitřní přesvědčení, že Aix představuje šťastnou výjimku uprostřed provençálského zmatku.
Fontána Rotundy aneb provençálské umění hovězosti
Jen málo památek vypráví o městě tak dobře jako Fontána Rotundy.
Turisté se obdivují jejím vodním trysknům. Aixois znají její řeč.
Tam nahoře tři mramorové ženy symbolicky rozdělují úlohy Provence. Spravedlnost kouká na Aix. Krásné umění kouká na Avignon. Zemědělství kouká na Marseille.
Na první pohled se jedná o elegantní alegori devatenáctého století.
Na druhý pohled je to monumentální výsměch Marseillským od více než sta padesáti let.
Aix si přisuzuje Spravedlnost, to jest soudce, instituce a respektabilitu. Avignon dostává Kulturu. Marseille, první město regionu, jeho přístav, jeho zadavatele, jeho obchodníky, jeho kosmopolitismus a jeho neustálé revoluce, dědí zeleninu.
Zpráva je jasná.
Marseille produkuje.
Aix myslí.
Marseille pracuje.
Aix spravuje.
Marseille se zmítá.
Aix rozhoduje.
Nikdo by si netroufal napsat takový drzý text v oficiálním diskurzu. Sochaři jej vyryli do mramoru.
Světlý kámen a pozlacené jistoty
Skutečná barva Aix není modř její oblohy, ale žluť jejích zdí.
Velká část této vizuální harmonie pochází z rognesského kamene, jehož teplé odstíny zachycují provençálské světlo a obklopují historické centrum skoro neskutečným leskem. V určité hodiny se fasády zdají být namalovány medem, pískem a zlatým prachem.
Toto světlo vysvětluje mnohé.
Vysvětluje, proč se Cézanne neustále vracel malovat sem.
Vysvětluje přílnavost obyvatel k jejich městu.
Vysvětluje také, proč se Aix někdy na sebe dívá s takovou spokojeností.
Neboť když se člověk nachází v takové scéně, snadno se věří, že dějiny mu propůjčily zvláštní zacházení.
Za respektabilností, Provence
Aix se rádo představuje jako velká provençálská dáma.
Ale za dokonalými fasádami se skrývá vždy stará posměšná Provence.
Lascivní sochy, symboly plodnosti, některé architektonické formy, které průvodci cestovního ruchu zmínění se úsměvem, připomínají, že město není pouze příručkou buržoazního chování. Pod akademickým lakem trvá více volný, více ironický a někdy mnohem nevážnější jižanský temperament, než se lze domnívat.
Jak se často v Provence stává, serioznost není nikdy daleko od parodie.
Dědicové Plassansu
Aby se člověk Aix porozuměl, měl by se snad dívat méně na budovy než na sítě.
Neboť město funguje už dlouho na jednoduchém principu: přenosu.
Přenosu majetků.
Přenosu adres.
Přenosu vztahů.
Přenosu společenských pozic.
Někdy i přenosu samotné moci.
Korsické rodiny, velmi přítomné v provençálských elitách od generací, se plně podílejí na této místní historii, kde důvěryhodné vazby, okruhy známých a staré věrnosti hrají často tak důležitou roli jako samotné instituce.
V Marseille se bohatství tvoří a ničí úžasně rychle. Město pohlcuje vlny migrace, neustále produkuje nové tváře a obnovuje své elity.
V Aix se jména přenášejí z generace na generaci.
Změna existuje.
Ale obvykle se vydává po pečlivě vyznačených cestách.
Joissainovi aneb vítězství kontinuity
Právě v tomto kontextu je třeba pozorovat dynastii Joissainů.
Předmět podstatně přesahuje osoby.
Vypráví něco o temperamentu aixskému.
Když byla Maryse Joissains v roce 2021 konečně odsouzena za nelegální získávání výhod a zpronevěru veřejných prostředků, mnozí si představovali konec politického systému zavedaného desítkami let. Přesto se město nikdy zcela neodpoutalo od tohoto dědictví. Odsouzení existují, spory také, ale významná část voličstva se na tuto historii stále dívá přes jiné призму: tu správy, stability a obrany aixského modelu.
Jistým způsobem jsou Joissainovi možná provençálskými bratanci Balkanů.
Ne proto, že by situace byly totožné.
Ale proto, že ilustrují stejný francouzský paradox: schopnost určitých zvolených udržovat si solidní základnu podpory navzdory soudním procesům.
Jako by část voličů odpovídala:
„Ano, ale podívejte se na město."
Aix miluje změnu, za předpokladu, že se nic nemění
To je přesně věta, která město nejlépe shrnuje.
Aix miluje nové restaurace, současné galerie, festivaly, mezinárodní studenty, inovativní koncepty a diskurz o modernosti.
Ale Aix miluje ještě více kontinuitu.
Město ochotně slaví pohyb, pokud neohrožuje jeho rovnováhu.
Přijímá novinky, pokud respektují stávající hierarchie.
Oceňuje pokrok, pokud neotřásá jeho základy.
Zola už to všechno viděl.
Pochopil, že Plassans fungoval méně jako město než jako organismus určený k reprodukci svého vlastního modelu.
Skandál je v tom, že to funguje
A tady se kritici Aix často ocitají v obtížích.
Neboť město skutečně akumuluje mnoho tradičních vad přisuzovaných buržoazii: vyloučenost, nadměrná opatrnost, určitou sociální pohrdavost, váhu sítí, nedůvěru k zásadním změnám.
Ale také produkuje to, co slibuje.
Udržované ulice.
Pozoruhodné dědictví.
Výjimečnou kulturní nabídku.
Relativně vysokou bezpečnost.
Kvalitu života vyhledávanou daleko za hranicemi Provence.
Jinými slovy, obyvatelé mají každý den konkrétní argumenty na obranu systému, který si ostatní prohlíží se skepsí.
To je celý aixský paradox.
Zola se v něm cítil sevřeně a snil o Paříži.
Dnes sní tisíce Francouzů přesně naopak.
Hledají dům v Aix.
Byt blízko cours Mirabeau.
Terasu pod lipami.
Jako by Plassans nakonec vítězství slavit začal.
Jako by staré město ctihodmužů se s časem stalo jednou z nejžádanějších forem francouzské sladkosti života.
A to je bezpochyby to, co jeho kritiky nejraději rozčiluje: navzdory někdy přehnaným ambicím pro město s pouze několika desítkami tisíc obyvatel, navzdory jeho neměrnému zálibě v sobě samém, navzdory jeho politickým dynastiím, jeho sítím a jeho jistotám, Aix si vytrvale zachovává schopnost vzbudit chuť v něm žít.
